Historie obce

Chronologický přehled událostí v dějinách Jívové 

1220 - v listinném falzu poprvé zmíněna tzv. jívovská cesta, nepřímý doklad o existenci Jívové

1340 - koupě hory Tepenec markrabětem Karlem pro stavbu stejnojmenného hradu

1364 - první zmínka o vsi Jívová (Gibaw)

1371 - o Jívové se poprvé hovoří jako o zeměpanském majetku

1405 - 1406 - markrabata Jošt a Prokop věnovali Jívovou karteziánskému klášteru v Dolanech

1425 - kartouzka v Dolanech poprvé dobyta husity (podruhé v roce 1437)

1437 - zmínka o Jívové jako pusté vsi

1443 - zřízeni karteziánského kláštera v Olomouci

1547 - zmiňováno prvně nové osazení Jívové

1581 - povýšení Jívové na městečko

1616 - pečeť společného cechu pekařů a mlynářů

1618 - 1620 žádost jívovských poddaných o luteránského kněze

1660 - zřízení samostatné fary v Jívové

1672 - první zmínka o jívovské škole

1687 - přinesení obrazu Bolestné Matky Páně z polské Čenstochové do jívovského kostela

1717 - 1720 - celková přestavba kostela sv. Bartoloměje

1723 - uzavření smlouvy s J.K. Handkem o malířské výzdobě kostela

1746 - založení gruntovních knih

1752 - rozhodnutí o trase tzv. císařské silnice přes Jívovou (zrušeno1755 a silnice vedena přes Šternberk)

1782 - zrušení karteziánského kláštera v Olomouci, jehož majetek převzal Náboženský fond

1787 - sepsání tzv. aboliční smlouvy

1808 - v důsledku požáru lehlo městečko popelem

1825 - statek Dolany včetně Jívové koupil hrabě Saint Genois

1825 - na Tepenci vztyčena tzv. Filipova pyramida a postaven Johanin chrámek

1826 - rozšíření jívovské školy na dvojtřídní

1836 - epidemie cholery

1847 - městečku povoleny další dva výroční trhy

1848 - zrušeno poddanství, robota a zavedeny základní občanské svobody

1850 - uskutečněny první volby do obecního výboru a představenstva

1855 - jívovský cech tkalců dosáhl nejvyššího počtu členů

1862 - slavnostně otevřena nová budova jívovské školy

1863 - velký požár zachvátil přes čtyřicet jívovských domů

1869 - počtem 1966 obyvatel dosáhla Jívová v tomto směru historického vrcholu

1872 - dokončena stavba železniční trati z Olomouce údolím Bystřice do Bruntálu a Opavy

1872 - vznikl jívovský mužský pěvecký sbor

1873 - v Jívové první mlátička poháněná parním strojem

1875 - založení zemědělského záloženského spolku pro Jívovou a okolí

1878 - velkostatek Klášterní Hradisko i s jívovskými lesy prodán a připojen k lichtenštejskému statku Šternberk

1886 - založen jívovský spolek dobrovolných hasičů

1888 - založena místní skupina Svazu Němců severní Moravy

1899 - dokončena stavba nové silnice z Jívové do Šternberka

1900 - v Jívové založili němečtí sociální demokraté místní organizaci

1911 - založena jívovská továrna na nábytek Gromes-Baier a spol.

1912 - katolický lidový spolek otevřel nově postavený Katolický dům

1914 - začátek první světové války a válečného strádání

1918 - po krátkodobé existenci tzv. Sudetenlandu Jívová od prosince součástí Československa

1919 - v obecních volbách zvítězili sociální demokraté

1919 - do městečka zaveden elektrický proud

1919 - založena místní organizace německého křesťanského tělocvičného spolku

1920 - odhalen pomník jívovským obětem první světové války

1921 - založen místní německý tělocvičný spolek Deutscher Turnverein

1924 - založen samostatný dělnický tělocvičný spolek Marx

1923 - po obecních volbách zaujali v obci vedoucí pozici opět představitelé strany zemědělců

1929 - v parlamentních volbách získali nejvíc hlasů sociální demokraté, němečtí agrárníci a křesťanští sociálové

1933 - také v Jívové založena organizace Henleinovy SudetendeutscheHeimatsfront

1935 - v květnových parlamentních volbách zvítězila i v Jívové Sudeten-deutsche Partei (SdP)

1938 - v březnu se k SdP připojily všechny další německé strany kromě sociálních demokratů

1938 - 8. října i Jívová obsazena za velkého nadšení německým vojskema začleněna do říšskoněmecké župy Sudety

1938 - v prosinci podstatná část aktivních členů SdP převedena do nacistické strany NSDAP

1939 - po začátku druhé světové války v září stále více mužů povoláváno do armády a na frontu

1945 - 5. května Jívová obsazena jednotkami Rudé armády a brzy začali přicházet první noví čeští osídlenci

1946 - v několika transportech realizován odsun německého obyvatelstva Jívové do Německa, hlavně do Bavorska; 1946 - v květnových parlamentních volbách zvítězila v Jívové KSČ před stranou - národně socialistickou

1948 - únorový mocenský obrat se v Jívové bezprostředně projevil v reorganizaci MNV podle požadavků KSČ

1949 - v Jívové založeno Jednotné zemědělské družstvo jako první v okrese Šternberk

1952 - jívovská výroba nábytku zastavena a v jejích objektech potom zaváděny různé náhradní výroby

1954 - v prvních volbách do národních výborů získala naprostou věšinu hlasů kandidátka Národní fronty

1956 - jívovské JZD obhospodařovalo v obci již přes 90 % zemědělské půdy

1960 - po přestavbě sokolovny otevřen místní Kulturní dům

1960 - v rámci území reorganizace připadla Jívová k okresu Olomouc a k Severomoravskému kraji

1968 - celostátní události přinesly i do Jívové oživení veřejného i církevního života

1976 - JZD Jívová bylo začleněno do Státního statku Olomouc, kde byl příští rok spojen se Semenářským státním statkem ve Šternberku

1980 - v Jívové zřízeno jedno z hospodářských středisek Státního statku Olomouc - Šternberk

1985 - první návštéva jívovských rodáků a krajanů ze západního Německa

1987 - zahájena generální oprava a obnova památkově chráněného jívovského kostela sv.Bartoloměje

1987 - započato se stavbou skupinového vodovodu do Jívové

1989 - po listopadových událostech v Praze vzniklo i v Jívové Občanské fórum a nastaly další převratně změny

1990 - první svobodné volby do všech zákonodárných sborů i do obecního zastupitelstva, které nahradilo dosavadní MNV

1991 - vysvěcena nová budova jívovské fary

1993 - končila éra Jívovské farmy a hospodářského střediska státních statků

1998 - parlamentní volby v červnu a obecní v listopadu nepřinesly v jívovských poměrech větší změny

Nejstarší dějiny

První písemné zmínky. Historie do třicetileté války.

Prostor kolem dnešní Jívové, rozložené na členitém hřbetu mezi dvěma údolími, představoval už v dávné minulosti nejvyhodnější spojení mezí Olomoucí a Moravskoberounskem a dále na sever s Opavskem, Slezskem a Polskem. Tato trasa byla nejkratší a z hlediska převýšení i nejvýhodnější. Proto zde vedla odedávna obchodní a snad i vojenská cesta, spojující rodnou Hanou se Slezskem, jíž vděčí za svůj vznik i Jívová. První zmínku, připomínající Jívovou, nacházíme v latinsky psaném falzu, které se hlásí do roku 1220, ale které vzniklo později zřejmě až ve 14. století. Falzum je datováno 9. září 1220 (.CDB II.,376) a tehdejší moravský markrabě Jindřich 
Vladislav v něm rozsuzuje spor mezi klášterem Hradisko a poddanými jeho manželky ze vsi Lužice o les, táhnoucí se od Lašťan dále do hor. 

Při popisu hranic klášterního majetku se poprvé objevuje i název "jívovská cesta" (Gywowska czesta). Tato jívovská cesta je zmiňována i v již pravé listině z roku 1269, kterou český král Přemysl Otakar II. upravoval spor mezi Albertem ze Šternberka a jeho bratry na jedné a klášterem Hradisko na druhé straně o les u Domašova u Šternberka (CDM IV., č. 30). V té době již tedy Jívová jako vesnice zcela nepochybně existovala a její obyvatelé byli poddanými kláštera Hradisko u Olomouce. Poprvé je však Jívová písemně doložena jako ves, a to ve svém okolí největší, až o necelých sto let později. V listině z 25. září 1363 CDM IX., č. 321) předal moravský markrabě Jan městu Olomouci most přes řeku Moravu pod olomouckým hradem s povinností udržovat jej v dobrém stavu, neboť přes něj vedla obchodní cesta dále na sever. 

V listině datované 26. ledna 1364 (CDM IX., č. 336) je uveden větší počet vesnic z blízkého, ale i vzdálenějšího okolí Olomouce, jejichž poviností bylo přispívat k udržování tohoto důležitého mostu přesně stanovenou finanční částkou. Mezi nimi je také Jívová (Gibaw), která měla odvádět 18 grošů, z nichž 4 dostávala olomoucká cúda (chybí ovšem vysvětlení, proč) a zbylých 14 bylo určeno na udržování mostu. U Jívové byl poplatek stanoven ze všech obcí jako nejvyšší, z čehož J. Prokisch (c.d., s. 29) vyvodil, že byla v této době také největší z okolních obcí. Podle něj měla tehdy Jívová celkem 36 lánů a přibližně 45 usedlostí. Vesnice, zapsané v listině z roku 1364, patřily různým vrchnostem. Sporadicky dochované písemné prameny neobjasňují, jakým způsobem, kdy a proč se stala Jívová, patřící původně klášteru Hradisko, majetkem olomoucké kapituly a následně olomouckého biskupství.

Hrad Tepenec

Poněkud konkrétnější, i když opět pouze torzovité informace se objevují v první polovině 14. století v souvislosti se stavbou hradu Tepenec.Počátky hradu jsou spojeny s osobou moravského markraběte a od roku 1346 českého krále Karla IV., který koupil v roce 1340 ocí svého nevlastního strýce, tehdejšího olomouckého biskupa Jana VII. Volka,horu Tepenec. Originál latinsky psané listiny o koupi Tepence, opatřený jezdeckou pečetí tehdejšího moravského markraběte Karla, přivěšené na zelenočervené niti, je dnes uložen v olomoucké pobočce Zemského archivu Opava ve fondu Arcibiskupství Olomouc pod signaturou M I a 6 (též CDM VII., č. 279) a je datován v Olomouci 29.června 1340. Snahou markraběte bylo zřejmě vybudovat v tomto značně odlehlém prostoru oporu zeměpanské moci, tj. hrad s posádkou, jejímž úkolem byto střežit terén v oblasti kolem důležité komunikace, a zároveň i správní centrum, neboť u Tepence měla být zřízena i tržnice s celnicí. 

Kupní smlouva však vymezuje pouze nepatrnou enklávu - jen horu samu od jejího vrcholku s nejbližším a bezprostředním údolím, které získal zeměpán - markrabě, zatímco přilehlé okolí, a tedy i Jívová, zůstávalo i nadále majetkem biskupství a kapituly. Samotné místo pro vystavění hradu bylo zvoleno velmi promyšleně: Tepenec ční do krajiny jako klín a jeho poloha a obranný charakter se osvědčily již v pozdní době bronzové, kdy se zde prostíralo hradisko. Pomineme-li nutnou adaptaci Pražského hradu po Karlově příchodu z ciziny, pak stavba hradu na Tepenci byla jeho první významnou stavební akcí. Proto je přinejmenším podivné, že se o této stavbě nezmiňuje ve vlastním životopisu, který sepsal sám právě do roku 1340 a neuvádí ji ani pokračovatel jeho biografie. Zřejmě podle dobových zvyklostí dostal hrad název Twigenburg - Původní název se ovšem neujal. 

Již za druhého majitele hradu, Karlova bratra a moravského markraběte Jana, byl hrad nazýván podle svého zakladatele Karlsburg. Později se ovšem na oba názvy zřejmě zapomnělo a název hory Tepenec byl přenesen také na hrad, resp. již na jeho ruiny. O samotné stavbě hradu a jeho dalších osudech se zachovalo jen velmi málo zpráv. Poprvé se jako hrad Karlsburg objevuje ve třetí a poslední závěti markraběte Jana z roku 1371 (CDM X., č. 118). Markrabě Jan tento hrad i se vsí Jívovou a jejím příslušenstvím odkázal svému druhorozenému synovi Janu Soběslavovi a o Jívové se zde poprvé hovoří jako o zeměpanském, tedy ne již církevním majetku. Jan Soběslav byl ovšem předurčen pro duchovní dráhu a v roce 139 ukončila jeho život násilná smrt. Již několik let předtím však probíhal na celé severní Moravě boj o vládu a moc v zemi mezi jeho bratry Joštem a Prokopem, který se nevyhnul ani Tepenci.

Koncem 14. století byl na tomto hradě purkrabím Jindřich z Nevojic s nímž spojuje E. Prokisch lidové vyprávění o loupeživém rytíři (c.d., s 41), který se svou družinou přepadával obchodníky i okolní vesnice. Ke členům jeho družiny prý patřili i někteří jívovští, nad nimiž byla 28. února 1383 vynesena církevní klatba (CDM XL,č. 287). O purkrabím lapkovi na Tepenci se zmínil i Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Již v posledních letech 14. století se stal hrad Tepenec obětí již zmíněných boji mezi markrabaty Joštem a Prokopem, které byly i příčinou jeho zkázy Dokazuje to mj. propálená vrstva pod zříceným zdivem, ale také nalezené kamenné koule, které se používaly při obléhání, i hroty šípů z kuší. Z hradu zůstaly jen rozvaliny a od té doby zůstal trvale pustý. Sporadické zmínky o Tepenci se objevují v pramenech i v následujícím období, kdy je hrad uváděn již jen jako orientační bod při popisu hranic (listiny z let 1404 - 1406). 

Další zmínky o něm pocházejí až první čtvrtiny 18. století, kdy došlo ke sporu mezi kartuziány a olomouckou kapitulou o les, zv. Domwald. Na mapách vzniklých v souvisloti s tímto sporem je Tepenec zobrazován jako zřícenina s částí věže a palácových budov. V duchu romantismu dal potom hrabě Filip Ludvík Saint Genoisd`Harnoncourt vztyčit v roce 1825 na Tepenci klasicistní obelisk, nazvaný Filipova pyramida, a severovýchodně od něj postavit napodobeninu antického chrámu, který pojmenoval po své manželce Johanin chrámek.Další podrobnosti o vzniku a osudech hradu přinesl archeologický výzkum, přičemž první nálezy byly získány již ve třicátých letech 19.století. Seriózní historicko-archeologický průzkum na Tepenci proběhl ve čtyřech etapách: 1968 - 1970, 1971 - 1975, 1990 a 1997. Jeho výsledky podrobně popsala M. Tymonová (viz seznam pramenů a literatury).

V držení Kartuziánů 

Zeměpánským majetkem zůstala Jívová jen několik desetiletí, neboť již v roce 1406 připadla kartuziánskému klášteru v Dolanech. Řád kartuziánů založil v roce 1084 ve francouzském městě La Chartreuse (lat.Cartusium) remešský panovník Bruno. Řád patřil mezi nejpřísnější, mniši zasvětili život Bohu, práci a odříkání. Vedli bohatý duchovní život, věnovali se studiu, rozjímání a modlitbám; jejich kartouzy se staly centrynáboženského myšlení. Do Čech byli kartuziáni uvedeni za vlády Jana Lucemburského. V roce 1379 založil litomyšlský biskup a příznivec tohoto řádu Albert ze Šternberka v Tržku u Litomyšle kartuziánský klášter pro 13 mnichů, který nesl název Rubus sanctae Mariae. Biskup věnoval klášteru majetek, který se nacházel většinou na Moravě. Po schválení olomoucké kapituly a markraběte Jošta v roce 1388, generálního převora řádu v roce 1389 a papeže v roce 1396 byl klášter v roce 1397 přenesen z Tržku do Dolan u Olomouce a začal se nazývat Dům Údolí Josafat. Byl zasvěcen Panně Marii a sv. Jeronýmovi.

Vzledem k nevyjasněným majetkovým poměním mezi markrabaty Joštema Prokopem došlo k tomu, že oba bratři darovali třemi listinami z let 1405 a1400 dolanské kartouzce nyní již pustý hrad Tepenec se vsí Jívovou: 24. ledna 1405 věnoval Jošt kartuziánům v Dolanech markraběcí a k hradu Tepenci patřící lesy u Jívové (Moravský zemský archiv Bmo, fond Kamiziáni Olomouc- dále jen K Ol, sign. A 8, též CDM XIIL, č. 353), 15. června téhož roku jim daroval Prokop všechen svůj majetek patřící k hordu Tepenci a jmenovitě zboží u Jívové (K Ol, sign. A 6a, též CDM XIIL, č. 372) a 17. ledna 1406 opětovně svolit Jošt k přenesení kláštera z Čech do Dolan a zároveň mu věnoval některé vsi včetně Jívové: "... témuž místu svrchu jmenovanému A údolí Josafat darujeme a dáváme dva dvory ve vsi Paloníně ležící... tak, jakž je před lety ...pan otec náš ...sám držel a užíval ...k tomu darujeme a dáváme bratru Štěpánovi a konventu i jejich potomkům naše zboží na horách blíž hradu Tepence již se zemí srovnaného a rozmetaného ležící, totiž ves Jívovou (Giwowau) s rolí oranou i neoranou, s horami, s doly (= v tomto případě s dolinami), s lesy, s háji, s rybníky, s loukami, s vodami tekutými i netekutými, s řekou Bystřicí, s potoky i s jinším všelijakým příslušenstvím a obzvláště s jedním dvorem v Haňovicích a s jednun pustým mlýnem ...".

Dále potvrdil markrabě Jošt kartuziánům držení celých vsí Dolany, Toveř, Moravičany, Palonín a Loučany. Spolu s tím získali kartuziáni v těchto vesnicích také patronát, tj. mohli mj. rozhodovat o obsazení kostela duchovním. Karteziánský klášter získal uvedený majetek jako dědičnou držbu s tím, že má platit berní, poplatky z vybírání cla a mýta mu však měly zůstat. Latinsky psaný originál listiny z roku 1406 je uložen v MZA Brno (K Ol, sign. A 10, též CDM XIIL, č. 402) stejně jako jeho ověřený překlad do češtiny, který pořídil v roce 1597 děkan kapitulního kostela v Olomouci Melchior Pirnes. Tímto aktem se stala Jívová na dobu více než tři a půl století majetkem kartuziánského kláštera v Dolanech. Brzy po roce 1406 se rozhořel mezi olomouckou kapitulou a kartuziánským klášterem spor o tzv. Dómský les (Domwald), který se táhl více než čtyři století a v podstatě nevyřešen zůstal až do zrušení poddanství.

Svědčí o tom mj. šest kartonů spisů, uložených ve fondu Metropolitní kapituly Olomouc. Nabytého majetku však mohli mniši využívat v klidu a pokoji jen krátkou dobu. Husitská doba kláštenim nepřála a zejména převor kláštera Štěpán, známý svými spisy, v nichž potíral Husovo učení, byl husitům trnem v oku. Kartouzka byla husity dobyta poprvé v roce 1425, podruhé v roce 1437. Řeholníci utekli za hradby Olomouce a kartouzku obsadili husité, kteří odtud ohrožovali i samotnou Olomouc. Proto zpustošený klášter nakonec zničili sami olomoučtí měštané, aby se již nikdy nemohl stát ohniskem nebezpečí. Kartuziáni z Dolan si v roce 1443 zřídili klášter v Olomouci a v něm sídlila tato jívovská vrchnost až do roku 1782, kdy byl jejich klášter nařízením Josefa II. zrušen.

Správní vývoj

Po novém osazení zpustlé vsi v roce 1547 se Jívová nijak nelišila od okolních vesnic. V jejím čele stál rychtář, který byl prostředníkem mezi poddanými a vrchností a představoval její prodlouženou ruku přímo v místě. K jeho povinnostem patřilo zprostředkovávat poddaným vrchnostenská nařízení, vybírat od nich platy a dávky a odvádět je klášteru,dohlížet na robotu a udržovat v obci klid a pořádek. V. Kohoutek (c.d., s. 11) se domníval, že tzv. selské zřízení pro samosprávu Loučan z roku 1525, zapsané v gruntovní knize Loučan, bylo závazné i pro Jívovou (Loučany patřily karteziánskému klášteru od roku1398).

Toto tvrzení není zcela přesné, neboť Jívová byla v té době pustá. Lze však předpokládat, že podobné zřízení dostala po svém obnovení, neboť jeho jednotlivá ustanovení mají širší a obecnou platnost: mj. poslušnost vůči vrchnosti, majetkové převody jen s jejím svolením, řádné hospodaření, dodržování bezpečnosti při zacházení s ohněm, zákaz lovení zvěře a ryb, starost o sirotky a vdovy, poučení pro krčmáře, zákaz opilství a výtržností, povinnost účastnit se tzv. obecních hromad (= schůzí) apod. Ke změně došlo v souvislosti s povýšením Jívové na městečko v roce 1581. Od té doby až do zrušení poddanství v roce 1848 řidila obecní záležitosti městská rada, složená z městského rychtáře, purkmistra, dvou tzv. přísežnýcha dvou zástupců obce; ve druhé polovině 18. století byla městská rada rozšířena ještě o tzv. mladšího purkmistra. Rychtář i ostatní členové rad byli voleni a následně potvrzováni vrchností. Předpokladem ke zvolení byla bezúhonnost, způsobilost k zastávání úřadu a rovněž jistá zámožnost.

Rada se obnovovala zpravidla po třech letech a dosazení nových radních bývalo spojeno se slavností. Při této příležitosti byla od druhé poloviny 17. století prováděna také kontrola kostelního jmění a cechovního hospodaření. Městský rychtář nesl osobní zodpovědnost za všechna rozhodnutí rady a k jeho povinnostem patřila mj. i péče o vdovy a sirotky. V době, kdy vykonával rychtářský úřad, byl osvobozen od roboty. Purkmistrovi a radě příslušela i správa obecního majetku, zvláště lesa, a vykonávali rovněž dozor nad udržováním komunikací. Radě byl podřízen městský písař. Rychtář měl i nižší soudní pravomoc a příslušelo mu soudit menší spory a rozepře. Právní naučení brala Jívová z Olomouce. Již v roce 1558 požádal převor kartuziánského kláštera na žádost svých jívovských poddaných purkmistra a radu města Olomouce, aby směli brát právní naučení z Olomouce a v následujícím roce se rada městečka zavázala, že napříště hodlá brát právní naučení pouze u olomoucké městské rady.

Nemohla však žádat o toto naučení přímo, nýbrž prostřednictvím své vrchnosti. Právní naučení z Olomouce, pokud byla adresována do Jívové, byla psána německy, korespondence s klášterem však byla v češtině. Převor kartuziánů tak např. v roce 1568 žádal olomouckou radu o vyslání kata nebo jeho pomocníka do Jívové. Žádost sepsal na základě prosby jívovských poddaných, kteří mu oznámili, že zemřel jistý Bartel Tegel, který však po smrti obchází kolem a činí škodu jejich dobytku. Kat nebo jeho pomocník měli celou záležitost prošetřit. Jako příklad můžeme uvést i naučení z roku 1606, jak potrestat ženu, která usmrtila nemanželské novorozeně: přizná-li se k zabití dobrovolně, má být bez mučení zaživa pohřbena a probodena kůlem, jestliže se přiznání vzpírá a pro vás to bude pohodlnější, má být utopena, projeví-li pokání, ať je sťata mečem. K jinému případu došlo v roce 1687: záletný manžel se mohl vrátit ke své zákonité manželce, pokud mu odpustí, ale za cizoložství měl být potrestán roční prací v okovech na šancích, svedená dívka měla být potrestána dvouhodinovým stáním na pranýři a potom vyhnána.

Pranýř byl umístěn na dobře viditelném místě proti hlavnímu vchodu jívovského kostela. Z místního názvu Galgenberg (Šibeník) lze usoudit, že na tomto místě stávala šibenice. Škála trestů za zločiny byla tehdy široká - od pokut a arestů, zostřených půstem, přes tělesné tresty, jakými bylo bití, mučení a lámání kolen, až po stětí, utopení či pohřbení zaživa. Cílem bylo nejen potrestat zločince, ale také odradit od zločinů ostatní, často přihlížející obyvatelstvo. Ke zločinům nedocházelo sice často,ale o to déle si je lidé pamatovali.

Nové vysazení vsi a povýšení na městečko

Prameny nelze doložit, jak vypadal vývoj Jívové a osudy jejích obyvatel v době husitských válek a v období, které následovalo po nich. Názory autorů, kteří se touto otázkou více či méně zabývali, se poněkud rozcházejí. S výjimkou E. Prokische se sice shodují v tom, že Jívová zpustla a delší dobu nebyla osazena, liší se ovšem dobou, kdy k tomuto zpustnutí došlo. Např. podle V. Spáčila (Pečeti ..., s. 108) Jívová zpustla již za husitských válek, podle L. Hosáka a R. Šrámka byla pustá v roce 1437, A. Turek (K vývoji..., s. 29) se domníval, že Jívová zpustla pravděpodobně za pozdějších válek česko-uherských, zatímco E. Prokisch o jejím zpustnutí buď nevěděl nebo je nechtěl připustit. O pusté vsi Jívová se zmiňuje listina z 18. ledna 1437 (K Ol, sign. K 4), tj. tehdy byla Jívová prokazatelně pustá. Zmínění autoři se však neshodují ani v tom, kdy byla zpustlá ves znovu osazena. 

Většinou je uváděn rok 1547, to však vyvrací informace, podle níž si již v roce 1543 dala Jívová zhotovit pečetidlo (Spáčil, V.: Pečeti ..., s. 108). Zřejmě se tedy jednalo o dobu několika let, kdy se na území zpustlé vsi postupně usazovali noví osadníci, jejichž příliv vyvrcholil právě v roce 1547. Nejasná je rovněž otázka, kdy došlo k poněmčení zřejmě původně české Jívové, jak naznačuje její původní název. Jiné průkazné doklady k této otázce ovšem pro toto nejstarší období neexistují. I v tomto případě lze zaznamenat celou škálu zcela odlišných názorů. V. Hrubý (c.d., s. 33) se domníval, že ves byla poněmčena již ve druhé polovině 14. století, neboť v listině z roku 1383 je mezi jívovskými poddanými postiženými klatbou vedle německých jmen jen jedno jméno české - Martin Zak (Žák).

A. Turek proti tomu kladl poněmčení vsi nejpozději do počátku 17. století (K vývoji..., s. 29 - 30). Vycházel z toho, že Jívová byla v roce 1547 obnovena Čechy i Němci z okolí, přičemž němečtí osadníci měli převahu - v té době totiž s výjimkou Tepence chybí české pomístní názvy a také v matrikách od roku 1634 se vyskytují téměř jen německá příjmení. L. Hosák však posunul poněmčení městečka až do doby po třicetileté válce (c.d., s. 496). I když nelze tuto otázku definitivně rozhodnout, lze asi právem tvrdit, že němečtí obyvatelé převládali v Jívové nejpozději po novém osazení vsi a jejím povýšení na městečko v polovině 16. století. Je třeba jen dodat; že národnostní otázka v té době ani zdaleka nehrála takovou roli, jaká jí byla přikládána v nové době. Faktem zůstává, že předpokládáný "zlatý věk" Jívové nastal těsně před polovinou 16. století, kdy byla zpustlá ves znovu osazena. V roce 1547 totiž kartuziáni jako pozemková vrchnost povolili novým osadníkům vesměs z okolí - z Domašova nad Bystřicí, Vésky, Krakořic, Dolan i odjinud - znovu osadit majetek kláštera, zvaný Giba. Originální pergamenová listina, která tuto skutečnost potvrzovála, se nacházela ještě v roce 1945 v obecním archivu Jívové (Prokisch, E.: c.d.,1976, s. 56).

Vzhledem k tomu, že listina z roku 1547 měla do budoucna otevřít pro nové osadníky Jívové slibné perspektivy pro další rozvoj, je třeba jí věnovat náležitou pozornost; téměř bez nadsázky lze konstatovat, že se v roce 1547 začala psát nová kapitola historie Jívové. Kartuziáni jako jívovská vrchnost nově osazenou ves bohatě obdarovali a jejím osadníkům věnovali půdu, louky, les i potok a zároveň nově vymezili jejich práva a povinnosti. Podle dobového zvyku získali noví obyvatelé Jívové především tzv.lhůtu, tj. byli osvobozeni od všech povinností kromě "kolonizačních", nebol jejich prvořadým úkolem bylo vystavět obytná stavení i hospodářské budovy a zúrodnit půdu. Lhůta byla stanovena na čtyři roky, během nichž byli poddaní zbaveni všech platů, naturálních dávek i roboty vůči vrchnosti. V průběhu této lhůty musel každý poddaný, jak se zaručil, vystavět pod pokutou 10 kop grošů obydlí a hospodářská stavení, a pod pokutou dvou kop grošů nesměl tento majetek bez svolení vrchnosti prodat ani předat. 

Dále získali poddaní pro sebe i své potomky tzv. odúmrt. Vrchnost totiž měla do té doby právo převzít majetek poddaného, pokud zemřel bez mužských potomků, což poddané zbavovalo práva na majetek, který obhospodařovali mnohdy po celé generace. Kartuziáni se tohoto práva vzdali ve prospěch poddaných a smlouva jednoznačně stanovila, že zemřel-li někdo bez dědiců či příbuzných, měl jeho majetek spravovat jeden rok a tři měsíce rychtář spolu s radou. Pokud se do té doby nepřihlásil žádný dědic, směl rychtář, opět s radou a po svolení vrchnosti použít tento majetek (zřejmě spíše finanční částku, získanou jeho prodejem) pro obecní účely a zejména na zlepšení komunikací. Za udělení práva na odúmrt byli jívovší poddaní povinni po uplynutí stanovené čtyřleté lhůty dovážet každý rok dvě fůry dřeva k pivovaru u dolanského dvora. 

Další peněžní, naturální a robotní povinnosti, které měli jívovští poddaní plnit po skončení čtyřleté lhůty, byly stanoveny následovně (z každého lánu):- odvádět tzv. gruntovní plat 1 zl. (polovinu na sv. Jiří - 24.4. a polovinu na sv. Michala - 29.9.);- dávat vrchnosti na sv. Martina (11.11.) dvě měřice ovsa a v tzv. křížové dny (o Velikonocích) 40 vajec;- přivézt v době, kdy je "dobrá cesta", do olomouckého kláštera fůru tvrdého dřeva;- usušit a přivézt do dvora v Dolanech fůru sena nebo dvě fůry dřeva;- usušit a pohrabat louky a meze, za což měli dostat od vrchnosti sud piva s tím, že po odvezení sena na nich mohou pást svůj dobytek. Povinnosti poddaných byly stanoveny podle lánové výměry, což např. při robotě znamenalo, že určený objem práce měl vykonat jeden celoláník nebo vždy dva pololánící, kteří zapřahali spolu; u peněžních a naturálních dávek odevzdávali pololáníci polovinu stanovené sumy či množství.

Z hlediska dalšího vývoje Jívové bylo podstatné zejména to, že kartuziáni jako pozemková vrchnost v této smlouvě z roku 1547 vyhradili v obci prostor pro kostel, faru, školu, špitál, jatky, pivovar, ale i cihelnu, mlýn, pilu a lázeň. V těchto případech, jak bude uvedeno dále, ovšem došlo k realizaci jednotlivých bodů jen z velmi malé části. Vrchnost si ovšem podržela právo kácet v jívovském obecním lese dřevo pro potřebu svých podniků v Dolanech (pivovar, dvůr aj.) i právo honitby. Velkolepě koncipovaná smlouva dávala Jívové širokou perspektivu dalsího rozvoje a Zřejmě byla spolu s dosud výhodnou polohou obce, jejím významem v okolí i velikostí jejího osídlení (46 lánů s asi 55 usedlostmi) předpokladem k jejímu povýsení na městečko. K tomu došlo 22.května 1581, kdy císař Rudolf II. udělil Jívové znak, právo pečetit zeleným voskem (červený vosk byl vyhrazen pro vrchnost a města) a také právo konat výroční a týdenní trhy. 

Nový znak Jívové nahradil dosud používanou pečei nesoucí letopočet 1543. Vedle znaku získalo městečko právo na konání pravidelných výročních a týdenních trhů. Výroční trhy (jarmarky) se měly konat vždy první pondělí před svatodušními svátky (letnicemi) a v pondělí před sv. Bartolomějem, který byl patronem jívovského kostela a jehož svátek připadal na 24. srpen. Pravidelný týdenní trh byl stanoven na pondělí. Jívová byla udělením těchto privilegií, tj. znaku, práva pečetit zeleným voskem a práva trhu povýšena na městečko, které bylo snad i opevněno (Kuča, K.: c.d., s. 747), i když o opevnění další doklady postrádáme. Originální pergamenová listina o povýšení Jívové na městečko se nacházela ještě v roce 1945 v obecním archivu Jívové. 

Krátce po osvobození však byla provedena členy místní správní komise neoprávněná a neodborná skartace archivu, při níž byla zničena nejen listina z roku 1581, ale i další cenné archiválie, převážně z 18. - 20. století; tehdy prý se ztratila i stará obecní kronika. Jívovský kronikář Josef Pletánek k tomu poznamenal, že předseda správní komise nechal obecní archiv, uložený ve skříni, vyklidit a "tak se i královský dekret ocitl někde v hnoji", (Kronika obce, s. 23). Za necelé dva měsíce od povýšení na městečko - 17. července 1581 - získali poddaní od své vrchnosti darovací listinu na dalších devět lánů polností, které se nacházely na vrchu zvaném tehdy Kóhlenberg (Uhlířský vrch). Tím došlo k rozšíření tehdejšího katastru Jívové z dosavadních 46 lánů na 55 lánů s tím, že devět nových lánů bylo rozděleno namenší parcely, které byly přiděleny k jednotlivým usedlostem. Počet usedlostí (55) se tím sice nezměnil, zvětšila se však poněkud výměra pozemků, která k nim patřila (K Ol, sign. P 3). Při této příležitosti byly opět (jako v podobných případech ostatně vždy) znovu určeny či vyměřeny povinnosti jívovských poddaných vůči kartuziánskému klášteru: klášter měl dostávat ročně 55 zlatých (27 zlatých a 15 gr. na sv. Jiří a totéž na sv. Václava), na sv. Martina 55 18 měřic ovsa a 110 kusů slepíc, na tzv. křížové dny 36 kop a 40 kusů vajec a 165 fůr dřeva, přivezených do kláštera v Olomouci i v zimě na saních do Dolan. 

Zdá se, že kartuziáni s výstavbou "podniků", které měly přispět k dalšímu rozvoji a rozkvětu Jívové a které svým poddaným slíbili v roce 1547, nijak nespěchali. Lze tak usoudit přinejmenším z toho, že z původní velkolepé nabídky či spíše přání bylo uskutečněno jen pramálo. Není jisté, zda klášter zřídil v Jívové např. jatky (v roce 1780 byli v městečku 4 řezníci); až do poloviny 19. století chybí jakákoliv zmínka o cihelně, špitálu či lázních, jejichž zřízení listina z roku 1547 předpokládala a slibovala. Zcela reálně se naopak jevila stavba jívovského pivovaru. Klášter si zřejmě uvědomoval, že městečko nemá žádné příjmy, a proto byla v roce 1582 uzavřena smlouva o stavbě pivovaru. Mělo se v něm vařit na jeden výstav 12 sudů piva, přičemž z každého výstavu měla vrchnost dostávat 5 grošů; bylo již rozhodnuto i to, že do postavení vlastní sladovny mohou jívovští brát za malý poplatek slad z dolanské sladovny a po zřízení vlastní sladovny budou klášteru odvádět rovněž pouze malý a spíše symbolický poplatek. 

Jívovský pivovar měl být vybaven zařízením z olomouckého pivovaru, které se ovšem do Jívové údajně nepodařilo přepravit, a tím jívovský pivovar zanikl navždy vlastně ještě dříve, než vznikl. Oprávění šenkovat pivo a pálenku si ovšem podrželo 21 jívovských měšťanů" s domy kolem náměstí. O kostele, faře a škole, zmiňovaných rovněž již v listině z roku 1547, pojednává samostatná kapitola. Kromě těchto institucí splnili kartuziáni svůj slib snad v jediném bodě - brzy po roce 1582 dostala Jívová svolení vrchnosti k výstavbě svobodného mlýna. Byl to tzv. Nivský mlýn (Auen-miihle) na Jívovském potoce, osvobozený od vrchnostenských povinností (při číslování domů v roce 1771 dostal číslo 132). Můžeme jen dodat, že v roce 1663 jej klášter znovu potvrdil jako obecní majetek. V 18. století byl tento mlýn, k němuž tehdy patřila i pila, pronajímán jednotlivým poddaným (K OL sign. N 6, N 11, N 12) a obec jej až v roce1771 prodala Floriánu Techetovi. 

Před rokem 1663 byl postaven i tzv. Panský mlýn (Herrenmiihle) na Bystřičce, který dostal při číslování domů v roce 1771 číslo 133. Jívová vzhledem ke své dosti izolované poloze postrádala zemědělské zázemí i vlastní nebo vrchnostenské podniky. Ani přes udělená privilegia se asi nemohla stát významným tržním centrem, neboť v tomto směru byla zřejmě předstižena výhodněji položenými lokalitami, ai už se jednal o Dolany, Šternberk, Moravský Beroun či Domašov n. B. Muselase tedy spokojit a snad i využívat své polohy na dálkové cestě a postránce obživy musela být soběstačná. Zbývá ještě vysvětlit, resp. se pokusit vysvětlit, jak se Jívová vyvíjela bezprostředně po svém novém osazení. Zřejmě je nutné vycházet ze skutečnosti, že byla obnovena jako vesnice (1547), která se teprve později, po více než třiceti letech, stala městečkem (1581). 

Při obnovení vsi bylo nutné respektovat objektivní faktory, tj. utváření terénu a trasu dálkové cesty, která nezanikla ani v době, kdy byla Jívová pustou vsí. Nově založenou vsí byla nepochybně dolní jihozápadní část dnešní Jívové, která končila snad někde v prostoru kolem kostela. Bylo to logické, neboť ves, rozložená ve svahu, byla okolním terénem chráněna více než otevřená plošina, na níž vzniklo později náměstí. Tomu odpovídá i poloha kostela s hlavním vchodem rovněž z jihozápadu. K vytyčení městečka došlo zřejmě až v roce 1581. E. Prokisch se v této souvislosti domníval, že proto, aby se uvolnil prostor pro náměstí, musely být dokonce zbourány některé domy. Pokud k bourání domů došlo, mohlo to snad být kolem silnice, vedoucí z Olomouce. Náměstí má přibližně čtvercový tvar, kolem jeho jihovýchodní strany procházela dálková cesta, jejíž trasa se ani po lokaci zřejmě nezměnila. Nejmladší severovýchodní část Jívové vznikla pravděpodobně až v 18. století.